Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
IMPERIA založila Helena Iren Michaelsen po odchodu z TRAIL OF TEARS (krátce po vydání výborného alba „Profoundemonium“) a po přestěhování se do Holandska, respektive po krátkém angažmá v kapele SAHARA DUST, která se posléze přejmenovala na EPICA (to už se Simone Simons za mikrofonem). Na přelomu tisíciletí podobných kapel bylo mnoho. Hudebně se pohybovaly někde na pomezí atmosférického gotického metalu (reprezentovaným zmíněnými TRAIL OF TEARS, TRISTANIA, THEATRE OF TRAGEDY a dalšími převážně severskými uskupeními) a finskými melodiky NIGHTWISH, v té době si teprve zlehka pohrávajícími s orchestrálními aranžemi. NIGHTWISH však scénu ovlivnili natolik silně, že mnohé do té doby zajímavé doom/gothic kapely otočily kormidlem (třeba takoví WITHIN TEMPTATION). Nově vzniklá IMPERIA naskočila na čerstvý vítr vanoucí právě od tisíce jezer. IMPERIA však byla jen jednou z mnoha a ze svého žánru nijak nevybočovala. Přiznávám, že svým debutem „The Ancient Dance of Qetesh“ mě tato kapela nezaujala a její další působení jsem sledoval jen z povzdáli.
„Dark Paradise“ je již sedmé album. Začíná se nadějně za zvuku elektroniky kombinované s hutnými rify. Přístup, který evokuje experimentální období THEATRE OF TRAGEDY z přelomu tisíciletí. Svižná, povedená melodie pak se skladbou „Better Place“, vydané o něco dříve jako singl, nastaví laťku nové desky zajímavě vysoko. Poslech „Better Place“ nakonec vedl k rozhodnutí, že si tato kapela po mnoha letech na scéně a v takřka nezměněné sestavě zaslouží samostatný text. Bohužel hned následující „Reach My Tears“, která si naopak hraje s folkovými vlivy, což IMPERIA občas dělává, už v sobě moc kouzla nemá. Ze slibného začátku se postupně sklouzne do dobře odvedené rutiny. Tu přeruší až pomalá, hutná „The Tree Of Life“, která je doom/gothic metalovým příspěvkem na aktuálním albu. I přes pomalý rytmus je to skladba, která přinutí pozvednout obočí z dřímoty, která se už začíná dostavovat.
„Soldiers of Hell“ si hrají s proměnlivou netradiční rytmikou a kombinací vícero žánrů, jenže to nějak nedrží pohromadě a je patrné, že jednotlivé elementy jsou drženy pohromadě spíš násilím než hudební symbiózou. Závěr alba patří dvěma baladám, které jsou však nudné a zcela bez nápadu. Helena Iren Michaelsen má silný hlas, možná jeden z nejsilnějších ve svém žánrovém rybníku. Když se do toho pořádně opře, svou intenzitou dokáže bořit stěny, nicméně vykreslení jemných niterných emocí není úplně její specialita. To jí úplně nesedí. V „The Tree Of Life“ se vykreslení ponuré atmosféry vyvedlo mnohem lépe i za použití agresivnějších poloh vokálu. Celkově se tak na albu najdou dvě tři zajímavé skladby. Přestože je „Dark Paradise“ lepší než mnozí jeho předchůdci, žánrový průměr příliš nepřevyšuje.
IMPERIA se nikdy nedostala z klatby průměrnosti. Ani profesionální výkony již letitých hudebníků na tom nic nemění, v uměleckých směrech nestačí jen řemeslně dobře odvedená práce. Dvě tři dobré skladby, jinak jde o šedý průměr jako obvykle.
1. Better Place
[video] 2. Reach My Tears
3. The Family Chain
4. The Tree Of Life
5. Reflection
6. Soldiers Of Hell
7. Void Of Emptiness
8. Hope Of Joy
9. Lost Souls
10. The Demons' Fireplace
Diskografie
Dark Paradise (2024) The Last Horizon (2021) Flames of Eternity (2019) Tears of Silence (2015) Secret Passion (2011) The Queen of Light (2007) The Ancient Dance of Qetesh (2004)
DALŠÍ INFORMACE
Datum vydání: Pátek, 26. července 2024 Vydavatel: Massacre Records Stopáž: 49:32
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.